V místnosti panoval jen lehký přísvit, lumina pod stropem ozařovala nevelkou pracovnu, stůl pod potemnělým oknem, velkou skříň nalevo a laboratorní pult napravo. U pultu stál šedivý muž vysoké shrbené postavy a sestavoval nějaký přístroj neznámého určení.
Průsvitná koule komunikátoru se rozsvítila bledým namodralým svitem a současně se ozval jemný zvuk rolniček.
Když se obraz v kouli ustálil, vyšel z ní hlas staršího muže s pleší a cvikrem na nose: „Pokoj s tebou, šéfe Luhasi.“
Oslovený nechal práce, otočil se, podíval se na kouli přísným pohledem a odpověděl: „I s tebou, experte Pilgrine. Co tě nutí takto pozdě večer volat svému představenému?“
„Taková ošemetná věc. Zmizela jedna cítitelka, mám podezření, že byla unesena.“
„Opravdu? Co tě vede k těmto závěrům?“
„Její přítelkyně se za ní chtěla zastavit, ale Anés, ta zmizelá, jí neodpovídala a dveře jejího pokoje byly zamčené. Tresa, ta přítelkyně, zavolala strážného a ten pak i mě. Když jsme do místnosti vnikli násilím, zjistili jsme, že je prázdná. Okno bylo zavřeno a dveře zajištěny petlicí zevnitř.“
„Takže použití portálu? Měla ta cítitelka prsten?“
„Nikoliv, šéfe.“
„A v čem spočívalo její vcítění?“
„V matematice, třetí úroveň zasvěcení.“
„Měla i jiné talenty?“
„Nikoliv. Pouze matematiku. V ostatních oblastech života příliš nevynikala. Dovolil bych si říci, že byla poměrně primitivního myšlení, ovšem s mimořádnými logickými schopnostmi.“
„Dobrá, experte Pilgrine. Děkuji za zprávy. Povoláme čtečku Viviolu.“
* * *
Ranní slunce nesměle nakukovalo do přijímací místnosti šéfa akademie Lapis. Luhas vyšel ze své pracovny, zavřel dveře a přistoupil šouravým krokem k nízkému stolku pod oknem. V dlouhé klubovce, přibližně uprostřed, zde seděla mladá žena oblečená do šedého přiléhavého kalhotového kostýmku a kouřila špičku s dlouhým náustkem.
Šéf se posadil do křesla na druhé straně stolku a zahleděl se ženě do očí.
„Zdravím tě, paní čtečko.“
„Stále slečna, pane šéfe,“ odpověděla žena a usmála se.
„Ach tak, promiň. Řekl ti Pilgrin, o co se jedná?“
„Ano, pane. Zmizela mladá cítitelka matematiky, stará 15 let, třetí úroveň zasvěcení, žádné zkušenosti s teleportací. Prošla jsem si její pokoj, samé běžné věci dospívající dívky, nějaké knížky, povětšinou dívčí románky, celkem ucházející šatník. Použití lokátoru potvrdilo podezření, že odešla portálem. Podle tachyonových stop odhaduji dobu opuštění místnosti na druhou až čtvrtou decimu večerní. Červí díra vedla mimo tento časoprostor.“
„Prosím? To je možné?“
„Ano. I když čistě teoreticky. Nejsem matematička ani fyzička, takže vám k tomu moc neřeknu. Existuje ale teorie, podle níž se na kvantové úrovni neustále vytvářejí paralelní reality, stručně řečeno sekundární vesmíry. Běžný portál pochopitelně spojuje dva body v našem časoprostoru. Přidáním vnější vícerozměrové proměnné by ale bylo teoreticky možné náš časoprostor opustit. Četla jsem o tom populární knížku od experta Mania. Ten se podobnými věcmi zabýval. Bohužel před dvěma lety beze stopy zmizel.“
„A ty myslíš…“
„Ano, není to vyloučené. Maniův asistent prý snad dokonce vlastní čtyřrozměrný prsten. Právě on byl editorem té knížky, je možné, že v expertových pokusech pokračuje.“
„A cítitelka Anés s tím asistentem něco má?“
„To bohužel nevím. Ovšem ještě jedna věc je zvláštní. Podle vektoru tachyonů v Anésině pokoji se zdá, že byl portál otevřen zvenčí.“
„To… To je neuvěřitelné. Chceš říci, že někdo z jiné reality přišel k nám a Anés unesl?“
„Je to možné, pane šéfe. Když dovolíš, zahájím pátrání a budu pokračovat ve čtení stop. Jelikož se jedná o imperiální zločin, musím informovat lorda Mrsimura. I když, po pravdě, silně pochybuji, že mi bude nějaká policie co platná.“
„Dobrá, paní… slečno čtečko. Spoléhám na tebe. Jistě bude i pro rodiče cítitelky Anés povzbuzující, že jejich dceru hledá čtečka tvé úrovně.“
„Vynasnažím se vás všechny nezklamat. Loučím se. Pokoj s tebou, pane šéfe.“
* * *
Expertina fyziky Všeobecné akademie v Londýniu byla vysoká stavba se čtyřmi mohutnými sloupy v popředí. Viviola si urovnala vlasy a vstoupila do atria širokými dveřmi s železnými veřejemi. Obdélníkovému bazénku uprostřed dvora vévodila socha rybáře se sítí a trojzubcem. Ze špičky na rybářově přilbě tryskal tenký pramínek fontány. Čtečka se pousmála a upravila si kabelku na levém rameni.
Do pracovny asistenta Hroda ji doprovodila mladá cítitelka s hrdým držením těla. Čtečka z jejího postoje a chůze snadno zjistila, že je to dívka vychovaná v aristokratické rodině, její otec je patrně voják a matka pracuje ve státních službách. Z držení rukou a tvaru prstů se dalo vyčíst její zaujetí hudbou, patrně strunným nástrojem harfového typu.
Hroda už tak čitelný nebyl. Vypadal jako typický roztržitý expert, který pobíhá po místnosti, rozhazuje rukama a neustále něco brebentí. Zrovna něco vysvětloval dvěma cítitelům v modrých pláštích, což na posluchače fyzikální expertiny příliš nevypadalo. Spíš na alchymisty nebo živlisty.
Viviola se opřela o rám otevřených dveří, vytáhla z kabelky krabičku s cigaretami, vsunula jednu do špičky a zapálila ji věčným plamínkem příručního zapalovače. Popotáhla a bez většího znamení zájmu hleděla na asistenta a jeho cítitele. Přeci jen něco zjistila. Hroda byl pěkně namyšlený a choval se k chlapcům s despektem, dokonce jednomu vlepil pohlavek, když mu špatně odpověděl na kontrolní otázku. Čtečka se neubránila hlasitému vyprsknutí a zatleskání.
Asistent nechal výkladu a pohlédl ke dveřím.
„Co tu chceš, úřednice?“ zvolal přes celou místnost.
„Přišla jsem za tebou, asistente Hrodo, pokoj s tebou,“ řekla Viviola odměřeně.
„I s tebou, paní, promiň, mám práci,“ řekl asistent a obrátil se k cítitelům. „To stačí, chlapci, pokuste se večer meditovat nad tím, co jsem vám řekl. Vcítění do záležitostí fyziky je pro alchymistu studujícího jevy na atomární úrovni velice důležité. Můžete jít.“
Čtečka se narovnala, ledabyle sklepla cigaretu a pomalým krokem přešla doprostřed místnosti. Chlapci ji minuli a rychlým krokem zmizeli za dveřmi.
„Nuže, paní?“ zeptal se Hroda.
„Slečna Viviola, expertní čtečka.“
„Ach tak, no ovšem, hned jsem si říkal, že na úřednici se chováš příliš povzneseně.“
„Máš čtečské buňky, asistente,“ zalichotila muži Viviola s úsměvem.
„Nepříliš. Pouze logická dedukce.“
„Vždyť to říkám. Co si myslíš, že čteč potřebuje? Právě schopnost dedukce je důležitá. Ale k našemu problému. Znáš cítitelku Anés z matematické expertiny akademie Lapis experta Pilgrina?“
„Pilgrina znám. Ovšem jeho žáky nikoliv. Lapis je zařízení soukromého typu. A přiznejme si, nikoliv velké proslulosti.“
„To je věc názoru, asistente, nebo mám říci experte?“
„Hm. Jak jsi poznala, že aspiruji na experturu?“
„Podle toho, že sebou vždycky cukneš, když ti řeknu asistente. Prý máš čtyřrozměrný prsten experta Mania.“
Teď sebou Hroda cuknul mnohem zřetelněji. Přiskočil k čtečce, vzal ji za ruku a přiložil si prst na ústa.
„Tiše, slečno, to není něco, co by měly slyšet nepovolané uši.“
„A máš nějaké místo, kde naslouchače tvého šéfa nejsou?“
„U Bohyně! Mlč už. Pojď se mnou.“
Hroda kráčel rychlým krokem chodbou, Viviola mu sotva stačila. Prošli atriem a zamířili do zahrady, která se rozkládala naproti hlavnímu vchodu. Teprve u lavičky pod dubem na křižovatce cestiček se asistent zastavil a vydechl. Čtečka už toho taky měla dost, tak dala ruce v bok a zahleděla se na svého průvodce s pokrčeným čelem.
„Tak jak je to, asistente? Máš ten prsten?“
„Mám,“ řekl Hroda a sáhl do kapsy.
„Přímo tady, no to je neuvěřitelné, ty takové věci nosíš při sobě?“
„Jistě, nenechám přece takovou vzácnost někde ležet.“
Učenec vytáhl ruku a mezi prsty svíral mohutný prsten z bílého kovu, místo kamene měl v poměrně široké hlavici zasazený zlatý ornament.
„Ten prsten sestavil Manius. Měl ještě jeden, ten ale zmizel s ním. Měl jsem v případě nějakých problémů v jeho práci pokračovat. Ale znáš to, jakmile jsem vydal knihu o paralelních světech, vcítili se do ní tajní a začali čmuchat kolem. Možnost cestovat do jiných vesmírů prý docela zajímá vojáky. Domnívají se, že v jiných světech by mohli nají nové technologie pro výrobu zbraní. Albion už dávno není první mocností, rádi by naše impérium opět rozšířili za kanál.“
„To mě nezajímá, asistente. Mě zajímá cítitelka Anés. Jistě víš, že i čteči mají detekční zařízení pro sledování portálů. Často se stává, že si nájemný vrah pořídí prsten, aby se nepozorovaně dostal ke své oběti a opět zmizel z místa činu. Je to drahý špás, ale zvláště mezi aristokracií je tato metoda odstraňování protivníků poměrně oblíbená.“
„To si dovedu představit. Když si to teď přemítám v hlavě, jméno Viviola mi něco říká. Nejsi to ty, kdo odhalil vraha velekněžky Margary?“
„Divím se, že si to ještě někdo pamatuje. Byla to otázka štěstí a já jsem byla skoro ještě cítitelka. Náhoda.“
„S tím nesouhlasím. Mám takovou zkušenost, že právě čerstvě graduovaní cítitelé mají nejlepší výsledky. Cvičení empatie v průběhu vcítění otevírá obzory, které jsou v dalším praktickém životě postupně zatemňovány degenerací mozkových buněk.“
„Tak ty jsi dokonce i medik? Hrodo, já bych si ráda popovídala, ale tlačí mě čas. Lord Mrsimur byl kontaktován rodiči oné cítitelky. Její otec je vrchní episkop jednotek prvního sledu imperiální armády. Má kontakty přímo u velekrále. Pokud jeho dceru nenajdu, pořádně mi zatopí. Může mě očernit, že jsem vyšetřování sabotovala, a přijdu o licenci.“
„No dobrá, ale co já s tím? Tu tvoji Anés jsem nikdy neviděl. Co se s ní vlastně stalo?“
„Byla unesena.“
„To je mi líto. Použili portál?“
„Ano. A podle povahy reziduálních tachyonů v místnosti to byl portál z jiného vesmíru.“
„Milostivá Bohyně!“
„Tak co, pomůžeš mi?“
„Dobrá. Ale musím ti nejprve něco vysvětlit. Pokud budeš pořád spěchat, uteče ti hlava do Hybernie.“
* * *
Hroda se posadil na lavičku a pokynul rukou, aby Viviola udělala totéž.
„Takže, drahá čtečko, co víš o původu našeho světa?“
„No, podle mě došlo k jeho vytváření v průběhu posledních pěti miliard let, tím myslím naši planetu, vesmír je starší ještě o nějakou tu miliardu. A ten vznikl jakýmsi velkým výbuchem z prvotní singularity. Říkám to dobře?“
„Ano, celkem dobře. Jsou ale ještě jiné věci, které se obecně neví. Například že náš vesmír není původní.“
„A co tedy je?“
„Před necelými dvěma tisíci lety se začala v tehdejší Římské říši šířit sekta, která si říkala křesťané. Šlo o nějakou odnož židovské víry, moc toho o nich nevím, snad jen, že místo Bohyně uctívali Boha. Druidové, tehdejší Merlin a velekněžka Avalonská se rozhodli, že se budou vlivu oné sekty bránit za každou cenu. Bohužel křesťané se stále více šířili, pronikali i do Británie. Tehdy se svatí pustili do velice zvláštního projektu. Pomocí znalostí a technologií převzatých ještě z atlantských dob způsobili, že se Avalon odtrhl od původní reality a začal existovat samostatně. Jenže vytvořit jen jeden ostrov uprostřed ničeho není dost dobře možné. Musela vzniknout celá sekundární planeta, hvězdná soustava, celý vesmír.
Ta atlantská technologie působila s jakýmsi zpožděním, takže se nejprve ostatní části vesmíru skrývaly za mlhou pralátky. Jejich existence byla pouze pravděpodobná, nikoliv stálá. Navíc ta technologie působila selektivním způsobem na lidi. Během prvních dvou stovek let probíhalo dělení obou vesmírů, ten náš se stále více konstituoval, lidé věrní staré víře se propadali sem k nám, zatímco křesťané zůstávali v původním vesmíru. Postupně jsme ztráceli kontakt, až nebylo možné mezi vesmíry cestovat vůbec.
Poslední velekněžka obou světů se jmenovala Morgaine. K naprostému odloučení došlo právě ve chvíli, kdy vezla svého mrtvého bratra Artuše na Avalon. Rozhrnula mlhy, aby přešla ze světa křesťanů k nám – a v tom okamžiku došlo k protržení hráze mezi světy. Morgaine se tak ocitla zároveň tady i tam. Spolu s ní i Artuš a Excalibour, to byl svatý meč.
Tolik hovoří tajná historie avalonská. Další skutečnosti jsou už obecně známé. Morgaine obnovila kult Bohyně a z Británie se stal mocný Albion, který si kopii Římské říše podrobil a v celé Evropě zavedl naše způsoby.“
Viviola mlčela. Nějaké pověsti o podivnostech Avalonu slýchala od dětství. Takový výklad byl ale pro ni novinkou.
„Odkud to víš, Hrodo?“
„Zachovala se kniha, která je uložena ve svaté jeskyni v Avalonu. Kněžky čas od času povolí některým expertům historie do této knihy nahlédnout. Tito experti ale musí pod závojem kouzla slíbit mlčenlivost, knihu nelze reprodukovat, lze se do ní pouze vcítit. Za kněžky Margary ale do Avalonu vstoupil expert Molinaues, který si, Bohyně ví kde, pořídil stínění proti působení kouzla mlčení. Tajnou knihu si přečetl a napsal neméně tajný opis některých pasáží. Margara ho sice odhalila, ale…“
„U Bohyně! Hrodo, víš, co jsi právě naznačil? To Molinaues Margaru zabil, ne Falvia. Nechala jsem odsoudit nevinnou!“
„Nikoliv, Viviolo. Falvia byla Molinauovou milenkou. Ona nejspíš opravdu zabila svoji představenou, i když patrně na popud svého druha. Teď už je to víceméně jedno, Molinaues zemřel při epidemii neštovic před čtyřmi lety. Bohyně sama přináší svou spravedlnost mezi své děti.“
„Moc jsi mě neuklidnil. Ale dobře, pokud je to pravda, jak ses to dozvěděl ty? Ty jsi četl Molinauův opis?“
„Já ne. Četl ho Manius. Byl to on, kdo začal pátrat po dalších indiciích. A našel stopy po té dávné atlantské technologii. Jeho prsteny byly vyrobeny podle dávných teorií. Pomocí nich je možné cestovat do světa křesťanů.“
„Takže ty si myslíš, že Anés bude ve světě křesťanů? Že ji unesl Manius, který tam už nějakou dobu přebývá?“
„To nevím. Upřímně, jak svého bývalého představeného znám, tak on by se asi k žádnému zločinu nesnížil. Ovšem podivné je, že se nevrátil. Prsten by totiž měl působit v obou směrech. Pokud Anés unesli křesťané, pak jedině z toho důvodu, že Mania okradli a prstem mu vzali. Nebo mají své prsteny, to nemůžeme vyloučit. Za ta staletí se patrně i svět křesťanů vyvíjel, mohli dosáhnout podobných schopností jako my. Pokud ovládli matematiku a fyziku kvantové úrovně, třeba se k nám můžou vydat. A je možná ještě jedna alternativa…“
„A to?“
„Že Anés neunesli křesťané, ale někdo úplně jiný. Vesmírů je velké množství, snad nekonečné. V každém z nich může být planeta Erth, na níž žijí lidé, kteří se pokoušejí poznat tajemství přírody. Jestli se nemýlím, nastává doba mezivesmírných cest. Může to být doba velkého rozkvětu i velké destrukce. Závisí jen na nás a našich bratrech odjinud, jestli zvolíme spolupráci nebo konfrontaci.“
Viviola si povzdechla.
„To je všechno pěkné, ale já musím najít Anés. A jediná stopa vede do světa křesťanů. Milý Hrodo, dáš mi čtyřrozměrný prsten po dobrém, nebo ti ho mám nechat zabavit na příkaz lorda Mrsimura?“
„Než bych připustil, že by se tato technologie dostala do rukou šéfovi policie, raději se prstenu vzdám. Ale pamatuj, Viviolo. Ten svět je v něčem hodně podobný a v něčem hodně jiný. Nikdo neví, co jsou ti křesťané zač. Ale podle tajné knihy chtěli zničit veškeré povědomí o Bohyni. Proto se odloučil Avalon, proto vznikl náš svět. Pokud do toho světa půjdeš, dobře si své kroky rozmysli.“
„To udělám, experte, to udělám.“
* * *
Viviola se převlékla do zeleného kalhotového kostýmku, své dlouhé hnědé vlasy si zavázala do ohonu, na hlavu si nasadila tyrkysový klobouček se širokou šikmou krempou a vyrazila na cestu do Letní země. Přes levé rameno měla přehozenou hnědou brašnu a na prsteníčku pravé ruky Maniův prsten.
Cesta magnetickým vlakem byla pohodlná, ani ne za šest decim vystoupila na pěkném nádražíčku uprostřed přírody a vydala se s dalšími poutníky pěšky ke Svatému ostrovu.
Avalon už dávno nebyla zapadlá vesnička na kopci. S pevnou zemí spojoval ostrov most s několika klenutými oblouky, na svahu se mezi stromy rýsovalo několik desítek moderních domů s dřevěnou konstrukcí a spoustou skla, které bohatě odráželo podzimní sluneční paprsky a vytvářelo tak aureolu, jež jakoby připomínala, že na tomto ostrově se může člověk ocitnout Bohyni nejblíže.
Poutníci se nejprve přihlásili v informačním centru. Viviola se dožadovala setkání s velekněžkou, což informátorka těžce nesla a stále kroutila hlavou na znamení, že něco takového není možné. Nakonec, asi po dvou a půl decimách, přišla postarší žena v modrém rouchu se srpečkem Bohyně na čele a vlídně se na čtečku podívala.
„Slečna Viviola?“
„Och ano, paní. Pokoj s tebou.“
„I s tebou, Viviolo. Rawena nemá čas, ale poslala mě, abych tě přijala. Jmenuji se Mérané a jsem kněžkou druhého řádu. Pojď se mnou do horní zahrady, promluvíme si.“
Prošly okolo několika domků a ocitly se v jabloňovém sadu, kde zapadající slunce prosvětlovalo větve vysokých stromů a vytvářelo zvláštní obrazce mezi popadanými barevnými listy.
Mérané se v chůzi obrátila na Viviolu a řekla: „Vzpomínám si na tebe, Viviolo. Byť jsme se setkaly za velmi nešťastných okolností. Bohyně přej Margaře věčnou radost.“
„Nechť setrvá v rukou Svaté Paní.“
„Jaké je tvé přání, Viviolo?“
„Hledám pomoc při pátrání po zmizelé dívce, paní. Zdá se, že byla unesena do jiné reality.“
„Opravdu? To je velmi zvláštní. Myslíš snad Faérii?“
„Nikoliv, paní. Spíše svět křesťanů.“
Kněžka se zastavila a přísně si čtečku změřila: „Co o tom víš?“
„Prosím?“
„Jak víš o křesťanech?“
„Něco jsem slyšela…“
„Od koho?“ ptala se stále neodbytně Mérané a její hlas poskočil v rozčilení.
„Od jednoho experta, jméno není důležité.“
„Že není? Nu dobře. Čtečka může své zdroje krýt, je-li její snažení zaměřeno k objasnění zločinu. Proč jsi přišla na Avalon?“
„Hledám nějaké stopy, které by mi křesťany přiblížily.“
Kněžka se zamyslela, pak si povzdychla a řekla: „Dobrá. Pojď za mnou.“
Procházely zahradou, pak zamířily mezi skaliska, až se před nimi otevřel pohled na černý vstupní otvor jeskyně. Obě ženy se krátce zastavily, pak Mérané mávla rukou a odstranila krycí kouzlo.
„Pojď dál a viz,“ řekla kněžka a vedla Viviolu do nitra jeskyně. Jak kráčely temnotou, rozsvěcovaly se jim nad hlavami luminy. Nakonec stanuly před skříní s mohutnými dřevěnými křídly pobitými železnými pláty. Mérané opět rukou odstranila kouzlo a skříň otevřela.
Vytáhla nějaký předmět zabalený do látky a odhalila ho před čtečkou.
„Toto je kříž, Viviolo. Znak křesťanů. Ten muž na něm je Ježíš Kristus, křesťanský Bůh.“
Mérané postupně vytahovala ze skříně další věci, obrazy a roucha. Viviola poslouchala její výklad a snažila se do něho vcítit. Po necelé decimě kněžka skříň zavřela a usmála se na dychtivou návštěvnici.
„Vidím, že tě to opravdu zajímá. Ukážu ti ještě něco.“
„Excalibour?“
Kněžka se usmála a svraštila čelo.
„To ne, děvče. Svaté relikvie jsou uchovány v jiné místnosti. Ale jeden artefakt z doby oddělení světů zde přece jen máme.“
Sáhla do úkrytu vedle skříně a vytáhla nějaký podlouhlý předmět. Lesk stropní luminy se odrazil od hladkého lomeného dvojitého ostří.
„Toto je zlatá dýka Merlina britského Taliesina, Viviolo. Není to sice potvrzeno, ale říká se, že svému majiteli dávala moc změnit podobu. Slavný velekrál Uther Pendragon s její pomocí na sebe prý vzal podobu vévody Gorloise a navštívil v noci jeho ženu Igraine. Z jejich lásky pak vzešel poslední velekrál obou světů Artuš.“
„Zvláštní. O tom mi Hro… jeden muž vyprávěl. Takže je to pravda?“
„Kdo to dnes ví?“ řekla Mérané a dýku opět ukryla do výklenku ve zdi. „Jestli je ta hledaná dívka ve světě křesťanů, pak je ztracena navždy. Již po tisíc let není možné do světa křesťanů vstoupit. Z toho důvodu si myslím, že se mýlíš. Ona nemůže být v jejich světě, mlhy padly a už se nezvednou.“
* * *
Jelikož další den byl sváteční, rozhodla se Viviola zůstat na Avalonu a zúčastnit se večerního uctívání Bohyně. Dostala malý pokojík v domku pro poutníky a již k šesté decimě večerní usnula klidným spánkem.
Klid ale netrval dlouho. Když se celá zpocená vzbudila z děsivého snu o boji rytířů ve válce se Sasy, zjistila, že je teprve půl šesté decimy noční. Usnout se jí však nepodařilo, takže na přelomu noci a rána se oblékla, vzala si brašnu a vyšla do zahrady před poutnickým domkem. Cítila se divně, jakoby ji něco ovládalo.
První decima ranní nedlouho po rovnodennosti obvykle přináší náznak svítání, mraky valící se oblohou však první sluneční paprsky dokonale skryly. Viviola kráčela bezmyšlenkovitě zahradou a hrála si s prstenem. Naprosto nevěděla, kde se nachází, dokud se před ní neobjevila známá jeskyně. Povzdychla si a chtěla odejít, něco ji ale lákalo dál. Teprve až prošla vchodem a nad hlavou se jí rozsvítila první lumina, uvědomila si, že prošla přes ochranné kouzlo. To rozhodně nebylo nic všedního.
V komoře, která jeskyni zakončovala, se začala rozhlížet, skříň s křesťanskými artefakty však neotevřela. Místo toho se dobrala výklenku a vytáhla Taliesinovu dýku. Chvíli si ji prohlížela, pak nucena neodbytnou touhou otevřela brašnu a dýku v ní ukryla.
Když vyšla před jeskyni, ozvalo se náhle volání vysokého ženského hlasu, který varoval kněžky, že se v jeskyni nachází vetřelec. Viviola se rozběhla cestou necestou mezi skalisky, nohy jí klouzaly na rosou hladkých kamenech, každou chvíli se musela odrážet rukama od země, dvakrát se ocitla na kolenou a ošklivě si je natloukla.
Hlasy sílily, čtečka byla zoufalá. Už už se jí zdálo, že je dopadena. V tu chvíli si uvědomila, že jedinou možností úniku je portál. Prsten bylo třeba nejprve naladit pomocí soustředěných myšlenek, to však v tuto chvíli nepřipadalo v úvahu. Viviola tedy jen stiskla levou dlaní hlavici prstenu a zatoužila po úniku.
Záblesk ji málem srazil na kolena, jak byla vyděšená. Ocitla se mezi nějakými domy, hustě pršelo a zima zalézala do kostí. Viviola se zmátožila, rozhlédla se kolem sebe a tápavým krokem se vydala kolem nejbližší zdi dolů ze svahu.
Po nějaké půldecimě byla celá promočená, nedokázala se orientovat v cizím prostředí a její nervy povolily. Skácela se ke kmeni nejbližšího jírovce a dala se do usedavého pláče.
„Co se ti stalo, sestro?“ ozvalo se nad ní, bylo to ovšem proneseno jazykem, který jí nic nepřipomínal. „No tak, vzpamatuj se přeci!“ pokračoval hlas.
Viviola se otočila a nechápavě hleděla do očí postarší ženy, která se tvářila soucitně a držela si nad hlavou podivně prohnutý štít proti dešti. Potom několikrát vyslovila krátké věty, po nichž vždy učinila pauzu. Viviole se zdálo, že mluví různými jazyky. Jeden se jí zdál povědomý.
„Italiano? Chceš říci latinsky?“ zeptala se tichým hlasem.
„Ty mluvit latinsky?“ zeptala se žena touto řečí a pokračovala: „Latina nebýt moje silný stránka. Ty jít se mnou.“
Co měla ubohá čtečka dělat? Nechala se částečně zakrýt štítem a pomalým krokem klopýtala vedle ženy, jejíž ústa vypouštěla slova v jazyce, při němž se musela celá kroutit, když podivnou výslovnost formulovala.
Prošly několika uličkami a ocitly se před malým domkem se zelenými okny a dveřmi. Žena pokynula Viviole, aby ji následovala. Když vešly do haly, jala se průvodkyně volat vysokým hlasem, čtečka usoudila, že se shání po nějaké Dianě.
Asi po centimě se ozval šramot a po schodech scházela starší žena s neupraveným účesem, na sobě měla jakýsi šedý splývavý oděv a na nohách červené trepky.
Chvíli si povídala s Viviolinou průvodkyní onou řečí plnou kroucení úst, pak se na čtečku podívala a spustila latinsky.
„Vítám tě, sestro, já jsem Diana, toto je sestra Agnes. A ty jsi?“
„Viviola.“
„Pěkné jméno. Opravdu neumíš mluvit anglicky?“
„Neznám vaši řeč, křesťanky,“ řekla čtečka a povzdechla si.
„Křesťanky? No to se povedlo. Slyšíš to, Agnes? Má nás za křesťanky. Asi tě to překvapí, drahá Viv, ale my nejsme křesťanky, uctíváme Bohyni. Tady v Glastonbury je více takových jako my. Mniši z kláštera už dávno nejsou tak mocní, jak by chtěli být.“
Viviola pozorně naslouchala, některým slovům ale nerozuměla. Slovo mniši jí nic neříkalo. Přešla to a řekla: „Uctíváte Bohyni? To je zvláštní. Proč nejste v Avalonu?“
„Ale my jsme v Avalonu, milá sestro. Glastonbury stojí na místě, kde kdysi býval Avalon. Některé znaky tohoto místa zde stále najdeš, i když už neexistuje žádný ostrov, kamenný kruh a kněžky nežijí v sadu pod svahem.“
Bylo to zvláštní, ale Viviola cítila, že informace lidí z jejího světa nejsou tak docela správné. Oba světy byly stále propojeny, když ne jinak, alespoň po duchovní stránce.
„Ale ty máš jistě hlad a jsi prochladlá. Agnes ti přinese suché šaty a já připravím snídani.“
„Máš slovník, Diano?“ hlesla čtečka nesměle.
„Slovník?“
„Ano, knihu, která vysvětluje slova té vaší anglo… anglis…“
„Myslíš angličtiny? Latinsko-anglický slovník? Ovšem, v tomto domě se určitě něco takového najde. Nejprve ale šaty a jídlo, pak si pohovoříme o dalším.“
* * *
Viviola byla uvedena do malého pokojíku v podkroví, kde se mohla převléct a uložit věci. Diana naprosto automaticky předpokládala, že čtečka v domku zůstane delší čas. Viviola jí nic nevyvracela, měla všeho dost a toto útočiště v cizím světě přivítala.
Snídaně nebyla příliš bohatá, ale mladou čtečku vcelku uspokojila. Ovesnou kaši snědla s odporem, zato chléb se slaninou spořádala během chvilky. Když bylo na stole uklizeno, Diana odněkud vyštrachala starý Latinsko-anglický slovník v kožené vazbě a půjčila ho Viviole.
„Můžeš se posadit do haly do křesla, sestro Viviolo. Není to zrovna přívětivé čtení, nějaká učebnice by se ti asi hodila lépe. Nic takového tu ale nemám, pro nás je angličtina mateřským jazykem.“
„To bude dobré, díky za přístřeší a vaši péči.“
„Rádo se stalo. Půjdeme teď s Agnes do města na nákup. Až se vrátíme, povíš nám něco o sobě.“
Z toho Viviola nadšená nebyla. Co jim má vyprávět? Pravdu by jistě nepřijaly.
Seděla v křesle a obracela stránku za stránkou. V mládí byla zasvěcena do druhé úrovně poznání jazyků, takže nynější vcítění do pro ni naprosto cizí angličtiny mělo jedinou vadu – nedokázala se smířit s výslovností tolik odlišnou od zápisu slov. Kde jenom tyto lidi napadlo takové mrzačení jazyka? Vždyť pokud by svoji směsku germánštiny a latiny vyslovovali normálně, bylo by to daleko přirozenější.
Domácí paní se vrátily po nějakých čtyřech decimách, Viviola si všimla, že na velkém chronometru v rohu místnosti uběhla velká ručička skoro dvakrát dokola a malá se posunula o necelé dva dílky. Toto počítání času jí něco připomínalo.
Agnes pak odešla do kuchyně, zatímco Diana se převlékla a posadila se naproti Viviole.
„Tak jak se daří?“ zeptala se latinsky.
„Celkem dobře,“ pokusila se Viviola odpovědět anglicky.
„No výborně! Jsi velice nadaná, má milá.“
„Vcítění do jazyka je pro mě radostná činnost, Diano.“
„Vcítění? Chceš říci učení, ne?“
„Učení je činnost nepříjemná, pouze skutečné vcítění přináší radostné poznání.“
„Zvláštní. Odkud pocházíš, Viv?“
„Z Londýnia,“ odpověděla čtečka po pravdě.
„Z Londýna? A to neumíš anglicky? Jsi cizinka?“
„Svým způsobem jsem cizinka.“
„Američanka? Ne, to ne, ti taky mluví anglicky.“
„Naší zemi se říká Albion.“
„Tak Albánie, no ovšem, to vše vysvětluje.“
Debata pokračovala skoro dvě decimy, Viviola byla celá nesvá, jelikož inteligence Diany se ukázala být poměrně nevýraznou. Nakonec se ale nějak domluvily a pak už byl připraven oběd, takže se přesunuly k velkému stolu a konverzace se přenesla do oblasti naprosto nesmyslného tlachání.
Odpoledne pokračovala Viviola se svým vcítěním do angličtiny, znovu procházela slovník a soustředila se na výslovnost. Po večeři pustila Agnes televizi a obě domorodky se zcela samozřejmě posadily před blikající obrazovku a o svého hosta ztratily zájem. Televize připomínala informační panely, kromě zpráv se z ní ale linuly jakési podivné příběhy, ve kterých vystupovali na první pohled šílení lidé, patrně komedianti.
Viviola byla pevně rozhodnutá, že následující den ony dobré ženy opustí. Považovala další setrvání v jejich domě za ztrátu času, měla přece za úkol najít Anés.
Když ale svůj záměr prozradila Dianě, ta jen kroutila hlavou a přesvědčovala ji, aby zůstala.
„Máš vůbec peníze, Viv?“
„Myslíš věčný denár? Jistě, ten mám,“ řekla čtečka automaticky, teprve potom si uvědomila, že její měna zde nebude k ničemu.
„Věčný denár? To jsem nikdy neslyšela. Co to je? Albánská měna?“
„Věčný denár je normální platidlo. Když si něco koupím, otisknu jej na účet a obchodník si pak převede patřičný obnos z mého konta v pokladnici,“ řekla Viviola po pravdě, i když jí bylo jasné, že to nemá žádný smysl.
„Ty myslíš kreditku? A je tady platná? Jaká společnost ji vydala?“
„Já nevím, asi tu platit nebude,“ konstatovala čtečka smutně.
„Tak to ti musíme půjčit, že, Agnes? Potřebuješ peníze, abys dojela do Londýna? Na autobus? Dáme ti hotovost, pak nám to pošleš.“
„Jste velice hodné, sestry. Opravdu bych půjčit potřebovala. Pokusím se vám vše vrátit, i když nevím, kdy to bude.“
„To nevadí, sestro, to vůbec nevadí. Nejsme náročné, umíme se uskromnit. A ty jsi taková pěkná, mladá a chytrá, ty nebudeš podvodnice.“
* * *
Autobus dopravil Viviolu na Victoria station v centru Londýna. Byla celá zmatená z toho velkého města. Vypadalo to tam úplně jinak než v Londýniu. Samé vysoké domy, široké ulice a hlavně – spousta aut, která smrděla a hlučela. Jejich způsob pohonu Viviole unikal, ale běžná elektřina to určitě nebyla.
Prošla kolem Buckinghamského paláce a ocitla se na mostě, který nesl jméno Westminsterský. Bezmyšlenkovitě odbočila doleva, minula nádraží Waterloo a zůstala stát s otevřenými ústy mezi vysokými budovami Jižního bankovního centra.
Hlad ji už pěkně soužil, odvážila se tedy vstoupit do podniku s velkým žlutým M nad vchodem a po chvilce dohadování dostala jakýsi ulepený karbenátek a černou bublinkovou vodu v papírovém kelímku se stříškou a brčkem.
Když se přinutila tyto dary nebes pozřít, dala se do počítání zbylé hotovosti. Nevypadalo to příliš růžově. Necelých dvanáct liber, to je tak akorát ještě na jedno jídlo.
Vůbec nevěděla, co by měla dělat. Přiblížil se večer, na nějaké milosrdné sestry uctívající Bohyni zde narazí jen těžko. Loudala se po Stamford street a prohlížela si výlohy obchodů a vývěsní štíty. Jeden ji upoutal. Bylo na něm napsáno „Tim Bradley, soukromý detektiv“. Pokud to dobře chápala, detektiv byl zdejší název povolání, které se podobalo tomu jejímu. Nesměle tedy prošla chodbou a otevřela dveře do ponuře osvětlené místnosti s koženými křesly při stěnách. Nikdo tu nebyl, pouze dveře s výplní z neprůhledného skla zvaly svým světlem dál. Zaklepala pěstičkou a na vyzvání vstoupila.
„Dále, dále, co pro vás můžu udělat, madam?“ řekl poměrně mladý statný muž s knírkem a mohutnou masitou dlaní, kterou nabízel příchozí.
Viviola mu nejistě podala ruku a musela zatnout zuby, jakým stiskem ji obdařil.
„Detektiv Tim?“ zeptala se tichým hláskem.
„Tim Bradley, k vašim službám, paničko. Tak jaké je vaše přání?“
„Víte, já nevím, jak bych to řekla. Potřebuji pomoc a můžu na oplátku nabídnout svoje služby.“
„Vážně? A jaké služby můžete nabídnout?“ zeptal se Bradley a tiše mlaskl.
„Jsem totiž, jak bych to řekla, taky něco jako detektiv.“
„Detektiv a ženská? Nu co se divím, dnešní potrhlá doba vyrvaná z kloubů šílí. Myslíte to vážně?“
„Ano, pane Bradley.“
„A jak byste si to představovala? Kde bydlíte a kdy chcete nastoupit?“
„Takže vy byste mě k sobě připustil?“
„Připustil? Připouštějí se krávy. Mohl bych vás na zkoušku přijmou jako asistentku, momentálně mám hodně práce, jak vidíte z toho, že tu ještě trčím tak pozdě. Tak jak?“
„No, třeba hned, i když…“
„Všechno přívětivé má své háčky. Když co?“
„Já… nemám žádné peníze a nemám kde bydlet.“
„Svatá prostoto! Odkud jste spadla, ženská? Z Marsu?“
„S bohem války nemám nic společného, uctívám Bohyni.“
Bradley se zasmál.
„Uctívejte si, koho chcete. Vidím, že s vámi bude legrace. Nešť tedy. Mám nahoře jeden pokoj. Když si tam uklidíte, můžete u mě zůstat, pro začátek. Ale něco za něco. Potřeboval bych, abyste se podívala na ženu jednoho mého klienta. Lámal jsem si hlavu, jak to s ní skoulet, chodí po večerech po různých salónech, když za ní půjde chlap, bude to nápadné. Ale vy byste mohla… i když vy moc nenápadná nejste. V tom vašem zálesáckém kroji a kloboučku zapadnete do města jako kočka do kosího hnízda. Safra, pojďte se mnou, mám nahoře nějaké šaty po své bývalce, třeba vám něco z toho bude. No tak! Vzhůru do boje. Safra, jedna drobnost by tu ještě byla. Jak se vlastně jmenujete?“
„Slečna Viviola, expertní čtečka,“ vyhrkla dívka samozřejmě.
Bradley jen zakroutil hlavou a ukázal ke dveřím.
* * *
Šaty Bradleyho bývalé ženy Viviole moc neseděly, ale jako správná ženská si uměla poradit, zvlášť když objevila zavírací špendlíky. Detektiv ji přesvědčil, aby si vzala nevkusnou červenou kabelku, vůbec se choval nějak divně a při pohledu na dívku si pomlaskával. Čtečka si opět nasadila prsten a zlatou dýku nacpala do kabelky, pro všechny případy.
Pak vyrazila do ulic. Madam Galsworthyová naštěstí nebydlela daleko. Bradley čtečce vysvětlil cestu na Trinity street a sám se odebral do hospody. Viviola ve střevíčcích s vysokým podpatkem klopýtala večerními ulicemi a cítila se nějak nepatřičně. Do čeho se to pustila?
Galsworthyová si zrovna brala taxík, Viviola samozřejmě mávla na další a už se to vezlo. Sledovaná vystoupila u velkého kostela, který později čtečka identifikovala jako katedrálu svatého Pavla. Nic zvláštního se nedělo, obě ženy se procházely po Cannon street a tvářily se, že o sobě navzájem vůbec neví. Tak to probíhalo celý večer.
Když taxík dopravil Galsworthyovou domů, vystoupila Viviola z toho následujícího a vydala se pěšky ke svému přechodnému domovu. Bylo už dost pozdě, nejmíň kolem druhé decimy noční, chronometr na rohu ukazoval malou ručičkou kamsi k desítce.
Pod železničním viaduktem na Union street se ke čtečce přitočili dva chlápci v kožených bundách a začali do ní strkat.
„Co chcete, pánové?“ zeptala se bezelstně.
„Co prý chceme, Georgi, slyšíš ji?“
„Jasně, Milesi, je nějaká zdvořilá.“
„Co kdybys nám dala nějakou libru, dámo?“
„Nemám peníze. Dejte mi pokoj!“ vykřikla Viviola, když ji George chytil za ruku a začal s ní cloumat.
Než stačila vytáhnout dýku, Miles vytrhl čtečce kabelku a dal se na útěk. George si ještě všiml prstenu, začal ho rvát Viviole z prstu, ta se ale nechtěla dát lacino, takže ho kopla kolenem do rozkroku a chtěla se z jeho sevření vymanit. Jenomže se nějak netrefila, George ji praštil pěstí do oka a konečně se mu podařilo prsten stáhnout. Čtečka se poroučela k zemi v mrákotách. Zloděj mezitím zmizel ve tmě.
Nočním chladem pajdala ubrečená Viviola po ulici, jeden střevíc bez podpatku, šaty natržené a plno zoufalství v duši. Je ztracená, nemůže se vrátit.
* * *
„Kde to bylo? Co ti vzali? Sakra, Viviolo, nebul a mluv. Třeba je ještě dopadneme.“
„Ty nechytneme, kdo ví, kam utekli,“ vykoktala dívka mezi vzlyky.
„Asi máš pravdu. Do… tam. Běž se umýt, ráno moudřejší večera. Zajdem na policii, možná. I když to nemá asi moc smysl, no něco uděláme, něco musíme udělat.“
Ráno se ale nic nezměnilo. Navíc pršelo a Bradley byl celý nevrlý.
„Už je ti líp?“ zeptal se u snídaně.
„Ne,“ vzlykla Viviola.
„Tak co ti vzali? Prstýnek, kabelku, co ještě?“
„Už nic, ale v té kabelce…“
„Co? Cos tam měla?“
„Takový nůž… zlatý.“
„Zlatý nůž! Svatá prostoto! A s tím chodíš v noci po Londýně? Ne, to není pravda, to není pravda, přece nejsi tak pitomá.“
„Jsem.“
„No jo. A co Galsworthyová? Má milence?“
„Ne.“
„Tak s kým byla?“
„Má milenku.“
„Sakra. To myslíš vážně?“
„Myslím, to ženská pozná. Setkala se s nějakou ženou, asi v jejím věku, a měly se k sobě… no prostě tak zvláštně. Jenomže co na tom záleží?“
„Uvidíme. V každém případě mi Galsworthy možná dá nějaké peníze. Tak se seber, vem si ten svůj zelený hacafrak a půjdeme nakupovat. Nenechám tě na holičkách, to není můj styl.“
„Jsi hodný, bratře Time.“
„Toho bratra si nech, nejsem mnich. A hlavně se vzpamatuj, ty přece nejsi blbá, to já zase poznám. Možná nám to bude klapat… Tedy, jako profesionálně, rozumíš?“
„Jistě, profesionálně.“
* * *
V malé kanceláři bylo díky klimatizaci možno zapomenout na podzimní vlhký chlad londýnských ulic. Plukovník Paxson seděl za stolem, hleděl upřeně na obrazovku počítače, občas pohnul myší a cosi zabrebentil.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekl Paxson úsečně.
Do místnosti se nahrnul vysoký obtloustlý muž, postavil se do pozoru a zvolal: „Pane plukovníku, hlásím se na váš rozkaz.“
„Pohov, poručíku Higginsi, posaďte se.“
Příchozí si přitáhl židli a sedl si naproti svému nadřízenému.
„Poručíku, něco vám ukážu,“ řekl plukovník a ze šanonu vyštrachal fotku.
Poručík se na ni podíval a suše konstatoval: „Maniakův prsten.“
„Maniův. Tento ale není jeho. Objevil se v jednom klenotnictví.“
„Takže je tu někdo další?“
„Zřejmě.“
„Napřed Manius, pak ta holka a teď nám po Londýně běhá další cizinec. Co budeme dělat, pane?“
„Předně musíte jít a ten prsten vykoupit. Z Mania se nám toho moc dostat nepodařilo, ale naši specialisté ho stále těží.“
„A ta holka? Tu jsme sem přitáhli my.“
„Ano, to byl omyl. Bohužel nevíme, co by následovalo, pokud bychom ji chtěli vrátit. Je zatím u náhradní rodiny v… v jedné středoevropské zemi. Musím vše nahlásit lordu Simpsonovi. On rozhodne, co máme dělat dál.“
„Takže já půjdu pro ten prsten.“
„Přesně tak. A opatrně, Higginsi. Nechceme vzbudit žádnou větší pozornost.“
* * *
Pátrání po lupičích bylo bezvýsledné. Bradley využil své kontakty na policii, přesto se Viviola svých klenotů nedočkala. Ani v listopadu, ani v následujících měsících.
Detektivní kancelář prožívala šťastné období. Díky schopnostem čtečky z Albionu se dařilo všechny případy řešit velice rychle, peníze se jen hrnuly. Bradley se snažil svoji asistentku sbalit, ta ale vcelku pochopitelně odolávala, nechtěla se vázat, byla si vědoma, že je zde jen nakrátko.
Viviola se naučila používat počítač a brouzdala po internetu. Hledala zprávy o Maniovi, dobrala se ale jen nějakých stránek o antických osobnostech a objevila pár lidí, kteří si toto jméno vybrali jako svoji internetovou přezdívku. Nikdo z nich se nezabýval fyzikou.
Anés se ukázalo jako vcelku oblíbené jméno, hlavně ve Španělsku a latinské Americe. Ovšem že by se jednalo o dívku z Albionu, o tom nebylo řeči.
A tak čas plynul, přešla doba slunovratu, kterému se tady říkalo Vánoce, zima skončila a příroda se začala probouzet do jarních květů. Viviola si už začínala zvykat, její pragmatická povaha nakonec pomohla překonat všechny stesky, práce bylo dost a spousta zajímavých míst ve městě člověka nenechala jen tak spát. Kromě toho jí Bradley dával celkem dost velký plat, takže si mohla, k jeho nelibosti, najít vlastní byt.
Někdy na začátku května se opět probírala internetem, když narazila na fotografii Maniova prstenu. Určitě to byl on. Nabízel ho nějaký soukromý sběratel, cenu neuváděl, kontakt spočíval pouze v e-mailové adrese. Viviola neváhala.
Domluvil si s ní schůzku v kavárně, našla ho sedícího pod stříškou v zahrádce, pro jistotu si s sebou dovedla i Bradleyho, ten se ale posadil opodál, četl si noviny a jen po očku sledoval, co se bude dít.
„Ehm, pane,“ začala Viviola opatrně.
„Prosím? Slečna Viviola?“ zeptal se muž a křivě se usmál.
„Ano, můžu si sednout?“
„Jistě, prosím. Já jsem Eduard Higgins, k vašim službám.“
„Máte ten prsten?“
„Ovšem. Jdete hned na věc, jste jistě odvážná žena. Koneckonců při vašem původu…“
„Co víte o mém původu?“ zeptala se Viviola se zájmem.
„Vím poměrně dost, a přesto tak málo. Pokud je ten prsten váš, pak nejste odtud. Myslím tento svět, pochopitelně.“
Čtečka se polekala a zbledla.
„Klid, slečno, nic vám nehrozí. Máte štěstí, my vás totiž potřebujeme. Tady máte váš prsten,“ řekl a vytáhl ze záňadří obálku.
„To mi ho jen tak dáte? Co po mně chcete?“
„Jistým omylem se nám podařilo přivést z vašeho světa jednu dívku. Neuměli jsme s prstenem zacházet, prostě jsme místo profesorky dotáhli studentku. Její přítomnost zde je problematická. V obálce kromě prstenu najdete lístek s místem a časem, kde na vás bude tato osoba čekat. Postaráte se, aby se vrátila do světa, kam patří. No a vy se vrátíte s ní. Celkem rozumná nabídka, nemyslíte?“
Viviola vytáhla lístek a začala ho studovat.
„Klokánek?“ zeptala se nejistě.
„Ano, je to takové zařízení pro děti. Nachází se v Brně, to je Česká republika.“
„Anés není dítě.“
„Záleží na úhlu pohledu.“
„Dobrá. A co expert Manius?“
„Slečno, nezdá se vám, že jste neopatrná? Mohli bychom vás taky klidně sebrat a nikdo, ani ten váš Albion, by se o vás už nikdy nic nedozvěděl. Tak nechte pana Mania na pokoji a věnujte se raději Aničce.“
„Tak dobrá… I když, přece jen. Nebylo u toho prstenu ještě něco jiného?“
„Co máte na mysli?“
„Taková dýka, vypadala jako zlatá.“
„Ach jo. No dobře, podívám se vám po ní. Nic neslibuji, ale pokud ji najdeme, bude vás čekat spolu s Aničkou. Spokojená?“
Viviola polkla nasucho.
„Souhlasím. A děkuji.“
„Opravdu není zač,“ řekl Higgins a zvedl se k odchodu. „Šťastnou cestu.“
* * *
Bradley byl z perspektivy Viviolina odchodu celý špatný. Přemlouval ji, aby s ním zůstala, čtečka si ale moc dobře uvědomovala, že díky tajemnému Higginsovi může najednou zcela jednoduše splnit svůj úkol. No a domů se každý vrací rád.
Sbalila si nejnutnější a pomocí prstenu se přesunula do Brna. Fungovalo to spolehlivě, takže ani následující přesun do místnosti instituce zvané Klokánek nepřinesl žádný větší problém.
Vše se odehrávalo v noci, Viviola našla spící Anés v pokoji samotnou, u okna svítila v zásuvce orientační lampička, jinak byla tma a ticho. Čtečka přistoupila k dívce, položila jí jednu ruku na rameno a druhou na ústa. Anés sebou trhla.
„Ššš…“ ozvala se Viviola.
„Kdo jsi? Co chceš?“ vyhrkla tiše albionsky mladá cítitelka.
„Slečna Viviola, expertní čtečka.“
Anés sebou opět trhla.
„Ty jsi od nás?“
„Ano, a mám prsten. Anés, dali ti tu dýku?“
„Jakou dýku?“
„Ach jo. No, na tom nezáleží. Pojď, vypadneme odsud.“
* * *
Poručík Higginis tentokrát stál před zasmušilým plukovníkem a pozoroval jeho vrásčité čelo, které se všelijak kroutilo při telefonním hovoru. Paxson konečně zavěsil a podíval se na poručíka.
„Pohov, Higginsi. Tak jak?“
„Úkol jsem splnil, předvčerem jsem předal prsten a instrukce jedné ženě, prý se jmenovala Viviola.“
„Ano, to souhlasí, Anička je pryč. Bohužel to není úplný konec, ne všechno se totiž povedlo. Ta Mauerová je… ale co se budu rozčilovat. Do všeho se zapletla média a Aničku už hledá nějaká stovka českých policistů.“
„To je mi líto.“
„Nemusí, vaše chyba to není.“
„Co budeme dělat?“
„Obvyklý postup. Musíme vypustit mlhu. Pošleme nějaké dopisy, někomu zatelefonujeme, policisty zmateme.“
„Ale oni ji nenajdou…“
„Tak třeba řekneme, že vůbec neexistovala. Český rodný list neměla, kdo není ve státním systému sociálního zabezpečení, jako by vůbec nebyl. Pusťte to z hlavy, necháme to na specialistech. Mám tu něco zajímavějšího.“
Plukovník vytáhl na světlo fotku a ukázal ji Higginsovi.
„To je… to je ta dýka?“
„Vy o ní víte?“
„Ano, ta ženská z Albionu se po ní sháněla.“
„No vidíte. Takže je všechno jasné. Specialisté totiž tvrdí, že je stará několik tisíc let. A kromě zlata obsahuje v sobě i nějaké jiné látky. V mikroskopickém množství. A teď se podržte – vědci se domnívají, že jsou to nějaká nanotechnologická zařízení.“
„Ty prsteny taky nebyly obyčejné…“
„Ano, jenže ty nejsou tak staré. Higginsi, máme v ruce důkaz, že v dávných dobách existovala na Zemi vyspělá civilizace. Možná jenom v tom druhém vesmíru, ale existovala. Zatím jsme se drželi v pozadí, dělali jsme hlouposti. Ovšem pokud se nám podaří z toho Mania vymámit, jakým způsobem se prsten zaměřuje, máme před sebou ještě mnoho zajímavého. Svět už nebude nikdy takový, jaký dnes je. A Velká Británie bude opět vskutku velkou. Proč by měl být mocný jenom ten jejich Albion?“
Pavel D. F. Hrubý 