V roce 1985 vedl výpočetní středisko Ing. Zdeněk Frňka. Vedoucím provozu byl můj učitel z gymnázia Ing. Alois Václavek. Když jsem skončil se školou, přijal mě jako operátora na EC 1021. Operátor byla nejnižší funkce přímo u počítače. Vykonávaly ji především mladé ženy, vím jen o třech chlapech, co se za mého působení v OVS jako operátoři vystřídali. Byla to práce málo placená, takže se kolektiv stále měnil. Pracovali jsme na směny, někdy i noční, ale to obvykle pod bedlivým dohledem provozního programátora Jarka Mrňky nebo samotného pana vedoucího.
Co to obnášelo? No především běhat kolem všech periférií. Nasazovat disky a magnetické pásky podle stádia právě prováděné úlohy, dávat do tiskárny ten správný papír (pokud byl s kopiemi, tak pokud možno uhlem kopíráku dolů), strkat do snímačů děrné štítky a pásky se vstupními daty a pak práce nejvznešenější – zadávání povelů z psacího stroje konzoly počítače. Většinou jsme byli na směně 2 (občas to musel zvládnout jeden). Nebylo to zase tak hrozné. Jedna fáze – JOB – úlohy se stejným nasazením médií trvala kolem hodiny. Takže rychle všechno připravit, zadat povel a pak jen dohlížet. Padalo to často. Takže se restartovalo a s pomocí techniků a provozního programátora se hledaly chyby a prováděla se jejich eliminace. Pravidelně jeden den v týdnu byla půlsměnová profylaktická odstávka – operátoři v té době museli umývat počítač, vysávat tiskárny a provádět jiné pořádkové činnosti. Jako například čištění magnetických disků. To se takový disk nasadil do odkrytované mechaniky (tzv. pračky), roztočil se jednou rukou a druhou rukou se pucovaly jednotlivé plochy plastovým klacíkem omotaným antistatickou utěrkou namočenou v Isopropylalkoholu. Mezitím technici rozebrali, co se dalo, a (většinou) to zase složili dohromady.
Když v prosinci 1985 odešel Jarek budovat výpočetku do Dukovan, neváhal jsem a přijal místo provozního programátora. To byl takový softwarový mág mezi operátory. Když se to řádně seklo, musel vykoumat proč. Tak 90 procent chyb bylo zaviněno hardwarem – ale to se muselo napřed technikům dokázat, jinak tomu nevěřili. A i potom se muselo něco s rozpracovanou úlohou udělat. Pokud možno tak, aby nebyl obtěžován autor programu – vývojáři byli vyšší kasta, ke které se muselo přistupovat s úctou. Na svou „obhajobu“ musím doznat, že já přílišným respektem netrpěl, a tak museli trpět autoři – jo ve dvaceti je člověk King a všichni musí z cesty. Nejoblíbenější softwarovou chybou byla E048 – chyba dat. Znamenalo to obvykle, že si program odskočil v paměti někam, kde neměl co dělat. Nejčastěji do pole proměnných, které začal považovat za instrukce (nebo naopak považoval své instrukce za data a začal se v nich hrabat). To se muselo zjistit ve výpisu operační paměti. Naštěstí jí bylo jen 64 kB a většinou se nepoužila celá. To dnešní programátoři systémových prostředků a céčkaři mají trochu horší – ale zase ty core většinou nemusejí tisknout na papír. Na EC 1021 se prostě po takovém zámelu paměť automaticky vytiskla a muselo se hledat, kde se zrovna program nacházel, odškrtávat jednotlivé instrukce a simulovat zpětně, co se odehrávalo před havárií. Kdo to zná, tomu nemusím vykládat, jak je to příjemné.
Takže to jsem se trochu obšírněji zmínil o používané technice a nyní již stručněji. Moje povinnosti se postupně rozšiřovaly, a tak jsem časem dostal na starost i počítač SM 4.20, kde to bylo již trochu víc na úrovni. Stále jsem plodil nějaké softwary a dával do pořádku dokumentaci, což přivádělo operátory k šílenství. Občas to ale k něčemu bylo a pár udělátek možná práci přece jen zjednodušilo – hlavně na té SM. Jelikož jsem se nebránil, dostával jsem práce stále více – a přitom místo provozního programátora mohla být tak skvělá zašívárna. To už jsem opravdu začal programovat – většinou v týmu – na minipočítači třeba ty mzdy v Redapu (hlavním programátorem byl RNDr. Milan Fňašek), na TNS a PC pak kontrakty (tým pana Malečka a Ing. Václavka) v Pascalu a později ve FoxPlus. Taky jsem v Cobolu předělal terminálové rozhraní pro rešeršní systém DAISY na stav odpovídající skutečnosti, že se již data nezadávají z psacího stroje, ale přes obrazovkový terminál.
Redap – ta byla vůbec věc. Ryze český databázový prostředek doktora Šantla a jeho kolektivu, který dokázal zvýšit průchodnost úloh na minipočítači SM podstatným způsobem. Perfektně využíval prostředí dávkového procesoru systému RSX a nezatěžoval nevelkou paměť zbytečně dlouhými úlohami. Kromě mezd jsme se pokoušeli i o jiné aplikace a většinou to fungovalo. Bohužel, v prostředí MS-DOS se už moc neuchytil. Pravda je, že to byl spíš matematický hlavolam, než programovací jazyk, ale kdo byl odkojen Fortranem a Assemblerem, pro toho to byla paráda (nic proti Cobolu, ale jeho databázový stroj RMS pod RXS byl nenažraný jak Windows na pécéčku). Pro zajímavost: Redap je stále vyvíjen a používán. Zájemce může navštívit stránky jeho tvůrců.
Po roce 1989 se (jak jsem už uvedl v procházce) naše výpočetka postupně rozpadla. Oba mainframy postupně odešly do počítačového ráje a já měl za úkol zavést účetnictví na PC. Napřed jsem se snažil programovat, to pod vedením nového vedoucího VS pana Malečka, ale bohužel jsem byl v této oblasti nezkušený a nedal na jeho rady – a tak se to nepovedlo. Koupili jsme mzdy od PC.Systemu z Olomouce. Ty byly vcelku dobré. Ale pak jsem se tehdejší vedoucí účtárny nechal dotlačit k nákupu účetnictví DUO firmy Gandalf software, a to byla vcelku dobrá katastrofa. Nakonec jsem od autora (byl skutečně jen jeden) získal zdrojové programy a upravil je do chodícího stavu, jenomže to již nastupovala doba pana Rolného a nová vedoucí účtárny poměrně správně usoudila, že to není ono. Ale o tom zase až v kapitole Rolný s.r.o..
Pavel D. F. Hrubý 