Gymnázium Jiřího Wolkera je úctyhodná škola s úctyhodnou stoletou historií. Oficiální stránky Gymnázia Jiřího Wolkera najdete zde.
V roce 1980 bylo všechno jinak. Ředitelem školy byl velmi přísný pedagog, který nás řádně kádroval – rifle obecně a vlasy u chlapců pod 2 cm nad límečkem byly naprosto nepřípustné (taky jsem se pochopitelně dostal do jeho „záznamů“). Prostě „pakárna“, ale kdo by si z toho v našem věku co dělal. Odpovídalo to době – a nakonec nějaká ta přísnost být musí, bez ní se pořádek na tak velké škole jen těžko udrží…
Třídní profesorkou byla v naší 1.-4.E Mgr. Svatava Václavková. Učila nás biologii, zeměpis a speciální předmět, který by se asi dal nazvat „rodinnou výchovou“. Ten se pochopitelně odehrával v obou oficiálních předmětech a byl velmi oblíben, protože oddaloval (nebo úplně rušil) zkoušení. Písemné a praktické testy paní třídní nám to pak řádně vynahradily. Obzvláště dobře si pamatuji na praktický test ze „šutrologie“, který jsem naprosto zpackal. Biologie byla v podání paní profesorky poutavá a zeměpis byl můj koníček (hlavně mapy), takže jsem to vcelku dobře snášel.
Naprosto nejdůležitější byl pro mě ale od 3. ročníku předmět ZVOP (to není nic hanlivého – prostě „Základy výroby a odborné přípravy“). Tehdy nás, kteří jsme si zvolili odbornost „Programování a počítačové systémy“, začal učit manžel paní třídní Ing. Alois Václavek. To pro mě, do té doby přesvědčeného kartografa, mělo fatální následky. Prostě jsem těm mašinám binárním propadl a programování se stalo mou nejoblíbenějším školní činností. Dokonce jsem ve „čtrťáku“ napsal kompilátor jakéhosi pseudo-assembleru „FIP“. Zasvěcení vědí, pro ty ostatní vysvětlení – „FIktývny Počítač“ (Slováci byli v oblasti IT vždycky dobří). Naprosto neomaleně jsem s tímto „produktem“ zvítězil ve školním kole SOČ – obor učební pomůcky – za což se dnes svým spolusoutěžícím omlouvám. Počítače byly prostě vždy fascinující a porotu více jak 1000 řádkový zdroják překladače (ve Fortranu) fascinoval asi velmi. V krajském kole jsem pak zase velmi rychle vyhučel já.
Nezapomenutelnými profesory jsou pro mne již zesnulý tělocvikář Karel Obadal (KTO), jediný tělocvikář, se kterým jsme vycházel – respektoval (ne)schopnosti člověka víc jak osnovy. Boxer a šachista Václav Provazník nás provedl (společnými) počátky ZVOP. PhDr. Eliášová nás učila česky a německy (první dva roky), a to velmi důkladně. Profesor Šafařík – dějepis a tehdy divoká občanská nauka byly v jeho podání taky dost důkladné a „občanka“ snesitelná. Ing. Hoch – roztržitý fyzikář s jeho slavnou průpovídkou: „Když se na vás tak dívám, nevím co dělat mám.“ Profesorka Srostlíková, která mi dala trojku z maturitní písemky z češtiny (prý byla určitě opsaná – pro její „žurnalistický styl“). Fakt jsem to neopsal. A další – není v mých silách jmenovat všechny – ale cosi jsem se tu naučil.
Naše třída byla „experimentální“. Asi proto nás bylo jen osm kluků a děvčat hned 30 (ve skutečnosti to bylo tím ZVOPem). Dobrá parta se z nás stala až před maturitou – no a pak jsme se rozešli. Moje kroky sebevědomě zamířily za počítači na VUT do Brna.
Pavel D. F. Hrubý 