Otinoves

Otinoves je malá vesnice (kolem 300 obyvatel, výška cca 580 m.n.m) převážně v údolí Bílé vody (nebo jejího prvního většího přítoku – na každé mapě je to jinak). O založení Otinovsi vyprávějí pověsti. Díky stránkám obce dnes už vím, že to bylo někdy v 13. století. Obyvatelé této „horské“ (v pohledu Hané) vesnice se živili odedávna zemědělstvím a tkalcováním. Před válkou byla obec mnohem hustější a hostila kolem 1000 lidí. Pak ale přišli fašisté a Otinoves s několika dalšími blízkými obcemi zabrali jako cvičiště…Obyvatelé se museli vystěhovat. Můj děda zvolil Krumsín nedaleko od Plumlova a po válce se do Otinovsi vrátil. Mnozí ale skončili až na hranicích Sudet v Libině. Hodně se jich už nevrátilo. Tak se z poměrně velké obce stala malá vesnička. Ne rozlohou. Pozná se to ještě dnes z míst, kde jsou chalupy trochu dál od sebe – prostě některé byly za války zničené a zbyly po nich jen proluky. Pravda je, že se je již většinou podařilo zastavět. Alespoň v centru obce.

Z význačných budov je nepřehlédnutelná škola (na snímku). Při cestě od Prostějova ji najdete napravo těsně před křižovatkou a mostem. Dnes je zde mateřská školka, knihovna a obecní úřad. Pro mě je to budova dost památná. Můj táta tam v 60. letech dělal po práci knihovníka a děda vyrobil plechovou báň na zvonici.

Značný význam pro obec má místní mlékárna. Právě v ní se totiž vyráběl a dodnes vyrábí plísňový sýr Niva. Hospodaří zde zemědělské družstvo a jsou tu (zatím) tři prodejny smíšeného zboží. A taky hospoda, to se rozumí.

V Otinovsi se žije i sportem. Dnešní fotbalové mužstvo TJ Otinoves hrálo až do jarní sezóny 2006 krajskou soutěž, nyní se pohybuje v okresní soutěži. Tradicí navazuje na dědictví předválečné Horácké Sparty, kde s úspěchem hrávali mí prastrýcové.

Nelze opomenout místní zdravotní středisko (které ještě před časem patřilo k naší nemocnici). Na tak malou obec je poměrně dobře vybaveno a lidé se sem sjíždějí i z okolních obcí, kde takovou kliku nemají (i to se ale prý naštěstí mění a lze jen držet regionu Protivanovska palce, aby vzkvétal).

Otinoves považuji za svou rodnou obec. To odskočení do prostějovské porodnice bylo nutností, ale zcela zanedbatelnou. Pravda ovšem je, že se do této obce dnes jen málokdy podívám. Život jde dál, chalupu po dědovi jsme prodali, prostě nemá cenu unášet se bezbřehou nostalgií…