Vzpomínku na svého dědu Františka Hrubého nemohu na svých stránkách pominout. Byl to poctivý řemeslník a dobrý člověk, který mne dost naučil, byť si mnohé uvědomuji až dnes.
Narodil se v chudé otinoveské rodině a po obecné škole, již jako sirotek, nastoupil do učení ke klempířskému mistrovi do Plumlova. Po vyučení tam nějaký čas zůstal a potom léta pracoval u malé firmy Hradečný v Prostějově (vlastně živnostníka). Této firmě zůstal až do svých 70 let věrný. I když byl politicky levicového zaměření, nikdy se nesmířil s nuceným „přijetím“ (vlastně celé poválečné Soc. dem. strany) do KSČ a v osmašedesátém jim s rudou legitimací praštil. Nikdy nepracoval ve státním podniku.
Na konci dvacátých let si našel nevěstu – moji babičku Marii Dvořákovou. Přes nedostatek peněz pro ni postavil chalupu a zde pak vychoval mého tátu. Během války prošli vystěhováním do Krumsína a po válce se do Otinovsi vrátili. Chalupu opravili a zůstali v ní celý zbytek života. Babička si nedlouho po válce zle polámala nohu a léta pak žila z invalidního důchodu. Přesto vše přežili a dočkali se zlaté svatby. Pádu komunistů se ale již děda a babička nedočkali.
Ze svého řemesla zvládal děda hodně. Jak stavební klempířinu, tak formy na dorty, kropící konve a jiné plechové drobnosti. Opravil kdeco – hrnce i chladiče do kombajnů. Kromě toho se vyznal i v zedničině a pokrývačské práci. Jeho povahu vykresluje přístup k potřebnému člověku: „Spravil sem ji ten hrnec a dal sem ji za to deset vajec“.
Přesto byl pragmatik. Věděl, že nemá cenu se příliš odlišovat. Uznával jen manuální práci. Často mi říkával „Te seš nejaké chlap? Z tebe nic nebode, leda do kancelářa se hodiš.“ Dost jsem se na něj zlobil, chtěl jsem mu dokázat, že budu taky řemeslník – ale nakonec měl pravdu – uměl člověka odhadnout.
Co mě ale nejvíc dnes životem provází, je jeho myšlenka „Každá vira je spasitelná.“ Tím v jednoduchosti „trhnul“ všechny teology a mystiky. Z této naděje se dá žít i umírat.
Pavel D. F. Hrubý 